Krása divokých koní...

Již od pradávna se nespoutaně pohybují na širokých zelených pastvinách. Jejich krása, rychlost a odvážnost by mohla být vzorem nejednomu z nás, lidí. Oni se neumí přetvařovat jako leckdo z nás.

I když snáší velkou bolest, nikdy se k nám neotočí zády. Když koník neposlouchá či něco neumí, první co povíme: Ty si ale hloupí kůň! Je veliká škoda že nemohou mluvit lidským jazykem, mohou k nám mluvit jen prostřednictvím očí, gest, uší, doteky. Přesto je nám někdy do pláče! Sice němá slova ale někdy plná bolesti a smutku. To že nám koník nerozumí, není jeho vina. On se jen učí to, co my mu říkáme. Chyby by jsme neměli hledat konících ale především se zamyslet také sami nad sebou. Proč nechce koník lonžovat? Neumí to? Někdo ho týral nebo mlátil? Proč nechce nosit jezdce? Možná je ještě příliš mladý nebo není psychicky připraven mýt tak velkou zodpovědnost? Nehledejme chyby na druhých ale nejprve sami na sobě!

Koně jsou tvorové divocí naslouchají hlasům, které k nim promlouvají, které slyší jen oni. Člověk si je jen vypůjčil k pomoci a radosti. Když si poprvé člověk ulovil koně, choval se k němu jako k dar, který mu seslal Bůh na pomoc v těžkých chvílích. Vzniklo velice křehké a zranitelné pouto, a stačí je jeden neopatrný čin a veškeré přátelství a láska bude rozbito jako kouzelné zrcadlo, jehož střepiny se jen velmi těžko skládají znovu dohromady.

Šeptejme jim tedy do duší, naše tajná přání a tužby, svou lásku a ochotu ve chvílích pro ně nejtěžších a oni se nám odvděčí svou náklonností zde i na věčnosti!

Prosím, propůjči mi svou sílu, rychlost, odvahu a krásu! A já ti slibuji, že ve chvílích dobrých i zlých se o tebe s láskou postarám! A až tvé chvíle se budou krátit, nenechám tě trpět a dopřeji ti důstojný odchod tam na věčně zelené pastviny!